Kapitola první – Konec příměří

V podzemních katakombách plačící děti a kaluže krve, které díky kontrastu rudé s šedí opravdu vyniknou. To je první obrázek, kterým se představuje úvodní video Blues and Bullets. Po prohlídce katakomb vás hra vpraví do role holčičky, jíž chlapec z vedlejší cely podá vlásenku, pomocí které se musíte pokusit z cely utéct. Celá akce by bylo o dost snazší, kdyby onen kluk, psychicky už očividně úplně mimo, pořád dokola neopakoval, že zlobil a že ho určitě potrestají. Ale opakuje. Pořád dokola. Ven se dostanete, ovšem kluk pořád mele a v momentě, kdy vyjdete ven z cely, někdo začíná pomalu otvírat dveře do vězeňských prostor.

Ocitáte se před volbou, na níž máte jen pár vteřin. Snažit se otevřím tomu otravovi, kvůli kterému vás pravděpodobně stejně chytí, nebo vzít roha? Celkem logicky jsem zvolila variantu číslo dvě, protože tři ze tří zámků dveří byly v tu dobu již otevřené a na odemykání zámku další cely už prostě nebyl čas. S povděkem přijímám fakt, že hra se opět přepne do video módu a holčička opět přebírá nadvládu nad svými činy. Jenže místo východu, ke kterému byla jasně poslána, se schová do skříně. Nic moc nápad. Dveře se otevírají a někdo přichází. Ve stínu vidíte odraz siluety a … parohů? What the... To už začíná vypadat docela creepy. Chvilku to vypadá, že to možná i projde, ale kluk nás v první vteřině napráská a dveře od skříně se otevírají.

Po úvodu, ze kterého běhá mráz po zádech, můžete na chvíli vydechnout

Po úvodní scéně, kdy o holčičku dostanete opravdu upřímný strach, se dostanete do role Eliota Nesse, expolicisty, který dostal za mříže slavného Al Caponeho. Eliot poté rezignoval na zkorumpovanou policii a o dalších 20 let později vlastní pravé americké bistro a smaží burgery (taky dělá očividně výborné borůvkové koláče). Pro Eliota si již postarší, čerstvě propuštěný pan Capone pošle svého dlouholetého vězeňského přítele a nynějšího služebníka Miltona, který Eliotovi od té doby ve hře dělá doprovod. Tímto okamžikem začíná vaše cesta příběhem, jehož vývoj můžete svými rozhodnutími do určité míry ovlivnit.

Zobrazit fotogalerii (5 fotografií)

Déšť i sníh příjemně dokreslují ponurou atmosféru i grafické zpracování, které má ze známých děl nejblíže ke stylu Sin City a ke hře naprosto dokonale padne. Společně se soundtrackem tvoří opravdu příjemnou kombinaci, která dokresluje atmosféru příběhu, ze kterého občas mrazí. Například hotel Hindenberg vypadá se svými epickými schodištmi a rudými koberci v kontrastu s odstíny šedé opravdu skvostně  a honosně a je jen jedním z mála překrásně vykreslených prostředí, která na vás čekají.

Možnost interakce nabízí talíř s olivami i automat na pití

Ve hře máte kromě volného pohybu možnosti interakce s klíčovými i naprosto nedůležitými předměty. Přestože volba mezi Whiskey a džusem je v této hře téměř zbytečná, stejně vás tak trochu potěší, když možnost dát si Whiskey můžete odkliknout. Při vyšetřování vraždy padělatele dokladů, ke které se v příběhu dostanete, je rozhodně adeptem na nejlepší stopu talíř s olivami, ke kterému se Eliot vyjádří s poznámkou o Italech a tom, jak Italové olivy požírají ve velkém. Trochu mě mrzí, že olivy v příběhu nesehrály větší roli, protože jejich umístění na místě činu se zdálo být velice strategické. Význam této stopy tedy není až tak úplně zřejmý, nicméně to odlehčí atmosféru navozenou prošpikovanou mrtvolou a jejími částmi nacházejícími se po celém padělatelově bytě.

Tato část příběhu je prozatím jedinou "opravdovou" detektivní prací, ke které se dostanete. Příjemné je, že si každý z důkazů můžete vzít do ruky a osahat. Tedy kromě talíře s olivami. Pomocí myši a kláves WSAD, kterými se běžně pohybujete, můžete objekty otáčet. V momentě kdy zaměříte klíčový detail na konkrétním předmětu, se v jeho místě objeví spásné E, jímž dáváte průchod většině herních akcí a stopa se uloží do seznamu evidencí. Pak už “jen” stačí poskládat střípky skládačky na tabuli důkazů a vyvodit další kroky, které bude třeba v případu podniknout. To vše naprosto beze spěchu provádíte přímo na místě činu.

Jediné, co herní prožitek občas kazí, je kamera

Hra má vtahující gameplay u kterého snadno zapomenete na čas, překrásně vykreslené noirové prostředí a její příběh je také naprosto na jedničku. Jediné, co Blues and Bullets chybí, je lepší ovládání kamery, jejíž úhel je v některých situacích naprosto nešťastný. V momentě kdy postava jde čelem k vám, není příliš snadné ji kamkoli navigovat. Nestává se to ale až tak často a ve většině případů je jasné, kam i za jakým cílem by měla vaše cesta směřovat dál a z nešťastného úhlu se nakonec vymotáte na správnou cestu. 

Zobrazit fotogalerii (3 fotografie)

Příběh se nadále odehrává v mixu videosekvencí a fps adventury. Překrásně vykreslené scenérie vás dovedou 14 kapitolami až k poslední scéně se záběry na sousoší, tvořené všemi postavami příběhu, hořící v pekelných plamenech. Jakožto cliffhanger ve spojení s předchozí scénou tohle u mě rozhodně zabodovalo.

Bonusový bubble head mód odlehčil ponurou atmosféru

Příjemným překvapením po dohrání hry byl odemčení “bubble head” módu. A jelikož první scéna v jídelně byla jediná, ve které jsem si vychutnala možnost hrát jak se mi zlíbí, aniž bych tím někoho odsoudila k smrti, poslala jsem Eliota udělat ještě jeden přechilliovaný burger a spolu s jeho servírováním si znovu vychutnat vykopnutí toho nadutého zkorumpovaného policisty a jeho obří hlavy z jeho bistra. 

Zobrazit fotogalerii (4 fotografie)

Po konci vaší interakce v příběhu první kapitoly jako překvapení následuje scéna, navazující na úvod v katakombách. Během povinných, leč příjemných, ilustracemi a hudbou doprovázených titulků si srovnáte žaludek po finální scéně a než dohraje hudba a obrazovka zhasne je vám jasné, že chcete víc.

Koho tento kult vyznává, ani z jakého zvířete lebky pocházejí si netroufám odhadnout. Jedno je ale jisté, běhá z nich mráz po zádech. | foto: GAMIFIQUE.cz

Blues and Bullets vkusně kombinuje prvky noirového detektivního příběhu z mafiánského prostředí s okázalými kontrasty rudé na černobílém  pozadí. Brilantní práce se světlem jen dokresluje opravdu skvostné scenérie nad kterými máte, pokud jdete správným směrem, chuť se pozastavit. Hratelnost je, až na bojovou scénu, ve které vás zdánlivě jednoduchá kombinace WSAD díky rychlému sledu a krátké možnosti reakce potrápí, příjemnou záležitostí v poklidném, rozvážném tempu. Že hra přešla z videočásti do té herní poznáte mnohdy až z toho, že se Eliot delší dobu nepohne a stojí zády. Skvěle padnoucí hudební doprovod je posledním elementem, který v kombinaci se silným příběhem a kontrastní grafikou z Blues and Bullets tvoří záležitost, zanechávající opravdu silný dojem.