The Park - recenze. Simulátor chůze přebarvený na strašidelno

Vychází na platformách:

The Park

The Park FOTO: Funcom

Řekněme si to na rovinu: já na horory nejsem. Lekačky mě děsí, v brutalitě si nelibuji a můj rekord ve Slenderovi jsou čtyři sebrané papírky a odhodlání vyrazit po ukončení hry na toaletu. A přesto tuhle recenzi píši z vlastní vůle a nikoli za trest od zlovolného šéfredaktora. Jak je to možné?

To proto, že horor The Park od Funcomu, tvůrců MMORPG Secret World, už od ohlášení doprovázel přídomek „psychologický“. A to mne zaujalo - tedy spolu s informací, že hrou se dá profrčet za jednu až dvě hodiny a tedy že pokud při hraní budu trpět, alespoň to nebude na dlouho.

Vítejte v lunaparku

Původní myšlenka The Park vznikla jako experimentování Funcomu s Unreal Enginem 4. Tři původní vývojáři dali dohromady vizi, nabrali tým a dali vzniknout příběhu Lorraine, která hledá svého ztraceného syna Calluma v opuštěném lunaparku. Nebo tak nějak. Vlastně těžko říct, co se tam děje. Já mám svoji teorii, komunita na Steamu má svoje teorie a jsem si jistý, že po dohrání Parku budete mít nějakou taky.

 Zpočátku ale samozřejmě berete věci tak, jak jsou, a tedy klusáte po parku, pročítáte všelijaké poznámky a snažíte se moc nepřemýšlet nad tím, proč se vás hra snaží přesvědčit, že projížďka na ruském kole je ten nejefektivnější způsob, jak tady najít svého ztraceného syna. Ale nebojte, ono to bude dávat smysl. Tedy, nejspíš. Vlastně těžko říct.

 Scared Esther

Jednu věc si řekněme rovnou: The Park zdaleka není tak hororová, jak byste nejspíš čekali. Mnohem více se podobá simulátorům chození typu Dear Esther. Jistě, párkrát vás nejspíš vystraší: tuhle nenadálá lekačka, onde na nervy brnkající hudba… Ale veteráni Amnesií si o barvu trenýrek opravdu dělat starosti nemusí a pokud hororům běžně neholdujete, stejně si troufám říct, že tuhle procházku absolvujete bez větších potíží.

Jedinou „neokoukaností“ ve hře je možnost Calluma volat pomocí pravého myšítka, což je ve skutečnosti jen poměrně chytře schovaná nápověda. Kdykoli jej zavoláte, hra vám nenásilně zvýrazní interaktivní objekty v okolí. K synovi vás to nepřiblíží ani o píď, ale po nějaké době jsem si uvědomil, že tuto funkci využívám spontánně zkrátka tehdy, kdy jsem cítil, že by to hlavní hrdinka měla udělat, nápověda nenápověda. Hra vás do sebe zkrátka vtáhne. Lorraine je navíc obdařena excelentním namluvením, a pokud celou hru nevyřváváte jak na lesy, její hlášky se ani nestihnou oposlouchat.

Psycho/horor

Doposud vám The Park nejspíš nezní nijak výjimečně. Chodíte, sbíráte lístečky, maličko se bojíte, fajn. Ale už brzy po usednutí ke klávesnici vám začne zvolna docházet, že The Park na to jde trochu jinak než ostatní horory. A je mým potěšením vás informovat, že tvůrci splnili, co slíbili. Jádro pudla se tady opravdu skrývá v tom slovíčku "psychologický".

The Park vás nebude děsit brutálními výjevy nebo strašidelnými nepřáteli. Upřímně, čert vem revenanty a čarodějnice, tahle hra ty potvory snad potřebovala jen kvůli plakátům. Kdepak. The Park vám nebude mrazit morek v kostech ničím menším, než koncentrovanou dávkou empatie, kterou okolo první půlhodinky začnete pociťovat k hlavní hrdince: svobodné matce, které se hroutí život. Že vám to přijde málo frajerské? Věřte, že drsné je to jako šmirglpapír. A já bych Funcomu za tuhle pointu tleskal ve stoje, kdyby tu nebylo těch pár „kdyby“.

 Kde Parku chybí kolečka?

Síla Parku stojí a padá se silou jeho příběhu a jeho prezentace. První je bez chybičky, druhé na dva mínus. Po dohrání jsem si ironicky uvědomil, že bych snad byl raději, kdyby po mne hra nevyžadovala tolik „hraní“; kdyby mne jen nechala tupě přijímat všechny ty informace a příběhové zvraty – zato ale všechny a hezky uceleně. Místo toho si ale příběh musíte poskládat vlastními silami, jak byste to ostatně ve hře i dělat měli. Bohužel se tu odhaluje, jaké má The Park trhliny v level designu – což je pro mne u hry, která trvá přinejlepším ty dvě hodiny a odehrává se na dvou maličkých mapách, docela šok.

Nejvíce příběhu si poskládáte z výstřižků z novin, dopisů a poznámek, které se po parku válí, a hra si hned od začátku dává pozor, abyste si jich všímali: i bez nápovědy na vás instrukce PŘEČTI SI NOVINY křičí na několik metrů. Díky tomu jsem si dost jistý, že jsem jich během hraní mohl minout jen naprosté minimum, a přesto zůstává v příběhu hry děr jak v ementálu. Chápu, že tvůrci chtěli nechat prostor pro interpretaci příběhu, možná ale měli aspoň pár konců pevně zavázat.  

Hra vás navíc, navzdory zdání otevřené mapky, vede lunaparkem víceméně za ručičku. To by nijak nevadilo, ale právě proto absolutně nechápu, jak je možné, že jsem si okolo šedesáté minuty najednou začal připadat, jako kdybych přeskočil pět stránek scénáře. To si takhle napjatě sedám do vozíku horské dráhy, myšlenky stále upjaté směrem ke svému kdovíkam ztracenému synovi, a najednou mluvím s Bubákem o Čarodějnicích a vůbec nechápu, která bije, zatímco Lorraine se zdá být naprosto zorientovaná. Tyhle přešlapy mrzí o to víc, že nebýt jich, mohla to být prostě pecka. Takhle je výsledný dojem zkrátka trošku rozpačitý.

 A nakonec něco, co zkrátka musí být řečeno: tenhle příběh prostě není pro každého. Funcom už před úvodní obrazovkou varuje, že obsah hry nemusí být vhodný pro některé hráče; nemluví ale o brutalitě, jak byste mohli čekat, ale o příběhových pointách, se kterými se tu setkáte. Lorraine, která svou pouť doprovází svými vnitřními myšlenkovými pochody, dokáže být teskně nostalgická zrovna tak jako sadisticky upřímná. A až uslyšíte její vnitřní hlas komentovat opravdovou povahu mateřství, dost možná ji polovina z vás začne upřímně nenávidět. Vlastně ani nechci vědět, jak intenzivní to musí být, hrát The Park pro opravdové matky.

Vejít, či nikoli?

The Park je projekt toho typu, kterým já fandím. Ukazuje, že hry umí být i něčím víc, než prvoplánovou zábavou. Tam, kde by vás jiné hry děsily výjevy krvavých masakrů a příběhy o nacistických rituálech, tam vás The Park zavede do jednoho z nejlidštějších prostředí vůbec: do mysli člověka užíraného depresí. Činí tak místy obstojně, místy na výbornou – obzvláště finále ve spodních patrech domu hrůzy prostě bere dech a vést k němu o něco pohodlnější stezička, juchal bych teď nadšením a posílal scénáristovi buket.

Možná se tedy divíte, proč si u mne The Park vysloužila „jen“ sedmdesátku. Inu, kromě výše zmíněného jde i o to, kolik muziky za svoje peníze očekáváte. Teď si The Park můžete pořídit ve slevě za 10$, běžně bude stát 13$. Je pouze na vás, jestli se vám chce dát dvě až tři stovky za dvouhodinový zážitek, který si nejspíš střihnete jednou, možná dvakrát, a navzdory svým kvalitám ve vás nejspíš dlouho rezonovat nebude. Ale až vás někdy v budoucnu The Park vyjde na méně, než jeden lístek do kina, neváhejte. Tahle hra umí nabídnout něco, co málokterá konkurence. A já jen doufám, že tímhle experimentování Funcomu nekončí.

P.S.: Secret World pro pochopení Parku hrát nemusíte – a podle všeho to ani kdovíjak nepomáhá pochopení pointy. Pokud jste už ale se Solomonovým ostrovem obeznámeni, máte o důvod víc se do Parku podívat.

The Park

Hodnotil: GAMIFIQUE.cz

Verdikt

The Park je mírně strašidelným simulátorem chození ne nepodobný titulům jako Dear Esther, který navzdory několika přešlapům ve vyprávění nabízí originální a mrazivý příběhový zážitek.

+ Plusy

  • Originalita
  • Atmosféra
  • Hudba a dabing

− Mínusy

  • Za málo peněz ještě méně muziky
  • Místy nevyladěné vyprávění

Hodnocení redakce

GAMIFIQUE.cz

Jak hodnotíme?
70

Metacritic

Vaše hodnocení

Témata: The Park
Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

DISKUZE: The Park - recenze. Simulátor chůze přebarvený na strašidelno

Vstupte do diskuze

Doporučujeme

Nová platforma od Googlu přináší zajímavé novinky. Budoucnost je tak opět…

21.03.2019 18:15 Google Stadia přichází ruku v ruce s budoucností

Red Dead Redemption 2 v nové aktualizaci údajně zhoršil grafiku

19.03.2019 17:51 Jeden z adeptů na nejlepší hru minulého roku čelí obvinění z grafického downgradu.

Související:

Nejčtenější články

  1. Jak bude hraní vypadat za pár let?

  2. Z prostého obchodu v konkurenci pro Steam. Epic Games Store chystá velké změny

  3. Česká hra Beat Saber pokořila další milník a údajně se stala nejprodávanější VR hrou v historii

reklama

Gamifique.cz je český herní web, který se zaměřuje na hry pro PC, PlayStation 3, PS4, Xbox 360, Xbox One, PS Vita, Wii U, 3DS, Android, iPhone a iPad. Internetový herní portál Gamifique.cz je určen všem hráčům a čtenářům se zájmem o recenze, novinky, preview, videorecenze i podcasty. Gamifique.cz také poskytuje rozsáhlou databázi her a pravidelně sleduje největší novinky na herním trhu, například série Dragon Age, World of Warcraft, Call of Duty, Battlefield, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, FIFA, Counter-Strike, Zaklínač, League of Legends, DOTA a další.