Osm věcí, které nám ve hrách prostě lezou na nervy

... aneb pojďte si s námi pořádně zahejtit!

Věci, které nám lezou na nervy

Věci, které nám lezou na nervy FOTO: GAMIFIQUE.cz

Podívejte, určitě je vám jasné, že my redaktoři na Gamifique.cz hry milujeme. Na našem hodnotovém žebříčku se hraní pohybuje někde mezi pudem sebezáchovy a potřebou se vyspat alespoň tři hodiny denně. Hrajeme, tedy jsme.

To ale neznamená, že neumíme být ke hrám kritičtí. A když říkáme kritičtí, myslíme tím, že přeci vývojářům nespolkneme i s navijákem všechno, co nám strčí pod nos – a že jsou to občas pořádné blufy. Tak třeba, proč už se dnes do krabicovek nedávají herní manuály tak tlusté, že si jimi můžete podložit nohu od postele? A proč nám Sony cpe Playstation Network a online multiplayer, když všechno, co chceme, je vtěsnat svoje kamarády na kanape, objednat si pizzu a rozjet nějaký split-screen?

Takže si račte udělat pohodlí, dámy a pánové. Je totiž načase nalít si čistého Mountain Dew a civilizovaně světu sdělit, co nám už tolik let leží na srdcích. A když říkáme civilizovaně sdělit, myslíme tím řvát vzteky jako dítě předávkované Doritos, protože už máme plné zuby toho, jak nám vývojáři ničí naše oblíbené hračky!

#1: Autoheal (aneb kulky v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství)

Poprvé v akci: Možná vás to překvapí, ale automaticky se regenerující zdraví není vůbec tak moderní trend, jak si možná myslíte. I Call of Duty začínalo na lékárničkách a Halo s obnovujícími se štíty také zdaleka nebylo první. Kdepak, technicky vzato je oním průkopníkem stařičké a u nás prakticky neznámé RPG Hydlide z roku 1984, kde se hlavnímu hrdinovi při stání na místě obnovovalo zdraví a mana.

Kde nám to nejvíc pije krev: Doslova-jakákoli-cover-based střílečka, od Gears of War přes Uncharted po posledního Tomb Raidera. Krucipísek, když mám hru založenou na principu „vykouknu-sestřelím-zalezu“, k čemu ještě potřebuju autoheal? Max Payne 3 ví, o čem tady mluvím. Dejte sem pár paralenů a hurá do akce!

Jak se na to musí: Jen málokterá hra si dneska může dovolit se na autoheal prostě vykašlat, tím spíš v žánru FPS, kde už se tahle mechanika stala novým standardem. Je ale milé, když se vývojáři snaží o kompromisy. Tak třeba takový Wolfenstein: New Order to zmákl na jedničku. Automaticky se v něm léčíte jen po dvacítkách (ze 100+ životů), takže vás hra sice nikdy nenechá úplně na holičkách, ale bez lékáren jste stejně v čudu.

No, podívejte, já neříkám, že za to můžou konzole.

Teda, alespoň ne nahlas…

#2: QTE (aneb když vám hra říká, jak si máte hrát)

Poprvé v akci: Opět nás čeká krátký výlet do herní historie: pradědečkem tzv. quick time eventů, neboli mačkání určených tlačítek v rychlém sledu, je arkádovka Dragon's Lair z roku 1983 a její první verze na QTE zakládala prakticky celou svou hratelnost. Jenže to byla zábavná kreslená hříčka, jejíž kouzlo spočívalo v objevování nových lokací skrze zkoušení různých voleb. Ne ubohá náhražka za vymazlenou akční pasáž.

Kde nám to nejvíc pije krev: Libovolný boss fight ve Star Wars: Force Unleashed. Nebo vlastně libovolný boss-fight ve Far Cry 3. Teda chci říct: první Uncharted, kdykoli má Nathan otevřít nějaký dveře. Nebo vlastně: ta část v prvním remakeu Tomb Raidera, kde Lara vykropí celou tu prastarou armádu elitních nesmrtelných samurajských bojovníků CEPÍNEM. Nebo vlastně…

Jak se na to musí: Samotného mne překvapuje, že ač mám na QTE lékařem potvrzenou alergii, příběhová adventura Heavy Rain, která je na nich založená absolutně celá, stejně patří mezi moje TOP 10. David Cage sice určitě není neomylný a za ta léta jsme mu museli prominout mnohé (ehm, ehm, Beyond, ehm ehm!), ale jestli se mu někdy něco povedlo, je to tahle detektivka. Je fajn vědět, že se umí učit ze svých chyb a že jakkoli byl předchozí Fahrenheit v zacházení s QTE mírně řečeno neohrabaný, v Heavy Rain to rytmické mačkání tlačítek člověku dělalo málem radost.

Víte, proč je ve třetím Zaklínačovi taková krása sledovat Geralta, jak kosí soupeře v cutscénách? Protože u toho nemusíte mačkat žádný čudlíky. Chci říct, jmenujte mi jediného člověka, který si při hraní Far Cry 3 říkal „OMG OMG jestli si teď nevymlátím mezerník z klávesnice, tak se utopím, to je tak napínavý!“ Ne, není, je to otrava. A pamatujete se na ten druhý souboj s drakem ve druhém Witcherovi? (úžasné, jaké pokroky tahle série dělá mezi jednotlivými díly) „Úůů, právě jsem skolil draka jedním kontextuálním kliknutím myši, připadám si jako frajer,“ řekl žádný hráč nikdy v historii všeho.

Nám hráčům přeci nevadí se občas jenom dívat. Ale když už máme hrát, tak chceme hrát naplno.

#3: Přebíjení bez ztráty nábojů v zásobníku (aneb když nám hry dávají všechno zadarmo)

Poprvé v akci: Říci s jistotou, která hra s tímhle přišla jako úplně první, to není zrovna lehká detektivní práce. Nicméně už první Call of Duty tuhle featurku obsahoval, takže se spokojíme alespoň s tím. Právě na fórech CoD ostatně najdete nejvíce hráčů, kteří full reload (přebití se ztrátou zbývajících nábojů) považují za otravný a přehnaně realistický prvek.

Kde nám to nejvíc pije krev: Už dobrých pět let říkám, že právě lékárničky a full reload vynášely přestřelky v první Mafii do nebes. Kdyby dvojka nespadla tak daleko od stromu, možná bych na ní dnes vzpomínal raději.

Jak se na to musí: Jedna za všechny? Helldivers. To vás naučí se dvakrát rozmyslet, jestli přebít do plna, nebo s těmi posledními třemi náboji ještě něco vyčarovat.

Nebudeme tu na nikoho ukazovat prstem (ehm ehm, Call of Duty, ehm ehm!), ale když mě prsknete na začátek levelu s M16 v rukou a 360 náboji do zásoby (které naznačují, že moje postava po kapsách schovává cirka 12 rezervních zásobníků), tak to prostě vážně neumím brát vážně. A když se mi všechny zahozené náboje magicky objevují zpátky v inventáři, tak o co se tu mám vůbec snažit? No tak, hro, dej mi taky nějakou zodpovědnost za můj virtuální život!

#4: DLC (aneb když je vydavatel chamtivý)

První výskyt: Prvním placeným DLC vůbec (proti těm zdarma přeci nic nemáme) byl přídavek ke hře Mech Assault na první Xbox z roku 2002. Nicméně šampionem v našich srdcích přesto navždy zůstane proslavená koňská zbroj z Oblivionu za dva dolary padesát.

Kde nám to nejvíc pije krev: Ugh! Kde vůbec začít? O přešlapech vydavatelů s DLC by se daly psát celé knihy, tak jen zběžně ty nejlepší perličky: Příběhovou akční anime šílenost Azura’s Wrath autoři zakončili cliffhangerem a poslední epizodu příběhu vás nechali dokoupit za $7. V Mortal Kombat X si za $4,99 můžete koupit instantní fatality, pokud jste příliš líní je na gamepadu namačkávat sami. K prvnímu CoD: Black Ops jste si mohli za $15 pořídit ten samý zombie mód, který jste dva roky předtím hráli ve World At War zadarmo. O mikrotransakcích v Assassin's Creed: Unity je snad škoda vůbec mluvit a to, že v Saboteurovi jste si za $3 mohli přikoupit odhalená poprsí tanečnic v kabaretu, to už je vlastně jen taková třešnička na dortu. Free to play / Pay to win zrůdnosti jako Clash of Clans a Disney Infinity snad pro jistotu vynecháme úplně, ať mi tu nepraskne žilka. Vítěz ovšem může být jen jeden, a navzdory tuhé konkurenci se jím stává třetí Mass Effect. „Ale vždyť ty DLC byly skvělý!“ protestujete možná. A já s vámi souhlasím, byly parádní, a to dokonce tak moc, že bez Leviathana nedával původní konec Shepardovy ságy skoro žádný smysl. Takhle by to nešlo, Bioware, takhle tedy ne.

Jak se na to musí: Všimli jste si někdy, že onem "DLCéčkům" ke třetímu Zaklínačovi stejně všichni říkají datadisky? A co víc, když otevřete krabicovku třetího Zaklínače, sice tam nenajdete manuál, průvodce a povídku jako u jedničky (fňuk), ale zato tam najdete kratičký dopísek od vývojářů, ve kterém vám vzkazují, že když si jednou koupíte jejich hru, máte právo na její bezplatnou podporu až do konce věků. Upřímně, tak nějak nevím, proč těch šestnáct day-1-DLC nedat rovnou do hry (copak vážně lidi upřednostní originálku před bazarovkou kvůli třem novým účesům?), ale za přístup dostávají CD Projekt RED bludišťáka. Červeného. Pochopitelně.

Humor stranou, tohle už je vážný. S každým dalším rokem mám pocit, že ta doba, kdy si za naše těžce vydřené chechtáky budeme kupovat jen oholené produkty, zatímco většina herních featurek se bude schovávat v mikrotransakcích pod položkou "DLC" v menu, není zdaleka tak daleko před námi, jak by se nám líbilo. Tohle šílenství musí přestat.

Poznámka šéfredaktora: Druhou část článku už máme připravenou na serveru, ale po debatě s vydavatelstvím jsme se rozhodli, že si ji nejprve musíte odemknout za pouhých 99 Kč. Prosím pokračujte na odkaz ZDE, kde se vám po zaplacení stáhne soubor o velikosti 2kb, který vám poté odemkne zbytek článku a postupně bude s měsíčním odstupem uvolňovat jednotlivé body.

Děkujeme za pochopení a doufáme, že si tento způsob čtení oblíbíte.

Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

DISKUZE: Osm věcí, které nám ve hrách prostě lezou na nervy

Vstupte do diskuze (1)

Doporučujeme

Nový titul ze světa Her o trůny

10.06.2019 00:02 Naštvalo vás zpracování osmé série Her o trůny? Tak to počkejte, až si zahrajete nejnovější titul…

Nový Xbox představen! Bude čtyřikrát výkonnější než Xbox One X

09.06.2019 23:35 To, na co jsme dlouho čekali, se konečně stalo skutečností. Na konferenci Microsoftu byl představen…

Související:

reklama

Gamifique.cz je český herní web, který se zaměřuje na hry pro PC, PlayStation 3, PS4, Xbox 360, Xbox One, PS Vita, Wii U, 3DS, Android, iPhone a iPad. Internetový herní portál Gamifique.cz je určen všem hráčům a čtenářům se zájmem o recenze, novinky, preview, videorecenze i podcasty. Gamifique.cz také poskytuje rozsáhlou databázi her a pravidelně sleduje největší novinky na herním trhu, například série Dragon Age, World of Warcraft, Call of Duty, Battlefield, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, FIFA, Counter-Strike, Zaklínač, League of Legends, DOTA a další.