reklama

Láska za časů Zaklínače

Povídání o tom, jak se CD Projekt Red rozhodl udělat "dospělou hru" pro "dospělé hráče", o karetní sběratelské vášni zabijáků monster a o dobrodružstvích Bílého Vlka ve chvílích, kdy měl oba meče pevně upnuté na zádech.

Triss

Triss FOTO: CD Projekt RED

Inu, začala nám Zaklínačská sezóna. Hráči po celém světě teď budou nějaký ten týden chrochtat nad podle-všeho-jedním-z-nejlepších RPG počinů všech dob a o realisticky rostoucích vousech albínského vědmáka se nám teď bude snad i zdát. A zatímco Lukáš pilně běhá po Severních královstvích a kosí gryfy, aby vám o svých dobrodružstvích mohl povyprávět v recenzi, já se rozhodl zavzpomínat si na Geralta trochu jinak – ne jako na lovce monster, ale především jako na neúprosného pronásledovatele sukní.

No nemyslete si, nejde o téma nahodilé. Když se polští CD Projekt Red téměř dekádu zpátky rozhodli, že dají Geraltovi do jeho první hry k dispozici na dvě desítky potenciálních milenek, asi ani nevěděli, do čeho vlastně strkají hlavu. Běžného hráče se to na první pohled sice netýká, ale sex ve videohrách je dnes mezi akademiky herních studií (ano, přesně tak, dnes už můžete být hráč a vědec zároveň) navýsost aktuálním tématem. Ještě na počátku tisíciletí se všichni soustředili spíše na vlivy virtuálního násilí, dnes už se ale pozornost přesouvá směrem k tomu, co s hráči dělá erotický a genderově laděný obsah. Ono jde vůbec o téma natolik rozsáhlé a kontroverzní, že by klidně vystačilo na celý samostatný článek – a taky že se ho brzy dočkáte. Ale protože je Zaklínačská trilogie jedním z nejvíce ukázkových exemplářů, jaké bychom mohli vybrat, rozhodli jsme se tenhle článek věnovat jen jemu. Jen málokterá série totiž stihla za tak krátkou dobu tak radikálně změnit svůj přístup k tak citlivému tématu.

 

img-responsive

I Geralt potřebuje někdy volno | foto: CD Projekt RED

 Bylo by tedy fér vás hned na začátku upozornit, že pokud si od tohoto článku slibujete erotického průvodce po Severních královstvích, možná vás trochu zklameme. Nebudeme se zde hádat, která sběratelská kartička z jedničky byla nejlepší (hepčík, Shani, hepčík!), ani počítat všechna tetování vojandy Ves. Ale jestli vás zajímá, jak se naši severní sousedé světu navzdory snažili zakomponovat do své vysněné RPG série i nějaké ty „dospělé“ hrátky – a jaký to mělo dopad na herní průmysl – pak směle čtěte dál. Ve vší vážnosti, samozřejmě. I když i nám asi budou místy cukat koutky.

A pro alespoň částečné uspokojení vás ostatních: koupelová scéna v ruinách ze dvojky je možná top, ale jestli mi někdo chcete tvrdit, že Triss je vážně lepší než Shani, pojďte si to vyříkat do diskuze.

Zaklínač - Witcher hold'em

Strastiplný příběh vývoje prvního Witchera vám už povyprávěl Lukáš ve svém nedávném článku zde. Nám tedy bude stačit konstatovat, že první Zaklínač spatřil světlo našich monitorů v roce 2007 a mimo jiné tehdy hodil na stůl i naše druhé nejoblíbenější sběratelské kartičky všech dob (v těsném závěsu za těmi hokejovými. Pročež mě napadá, že pokud si nepamatujete hokejové kartičky, nejspíš byste neměli ani jednoho Witchera vůbec hrát).

O jak moc riskantní krok tehdy šlo? Uveďme si to do kontextu. Před rokem 2007 příliš RPG, které by zahrnovaly i možnost sblížení se s NPC, nebylo. A když už, většinou se nechávalo více prostoru představivosti. Cutscéna z nevěstince ve druhém Gothicovi byla přinejmenším cudná, ve Vampire:The Masquerade - Bloodlines jste se dočkali jen černé obrazovky a Jeanettina (notně sugestivního) vokálního doprovodu a do The Elder Scrolls her se tyhle věci přidávaly vždy jen pomocí módů. Jistě, světu už tehdy vyrazil dech Hot Coffee mod pro San Andreas, ale o to spíše byly všechny odvážné kroky tímhle směrem automaticky ve hledáčku médií, rodičovských sdružení a dalśích podobných činitelů. Takže když se CD Projekt rozhodl vložit do Zaklínače erotické kartičky, riskovali, že je média a recenzenti roztrhají na kusy.

 

img-responsive

Cenzurované verze karet z USA verze hry | foto: CD Projekt RED

 Poláci se toho ale nebáli a vsadili všechno na jednu kartu (pun intended). Sex prodává, to ví každý, a i kdybychom se snažili být hodně nad věcí a tvrdili vám, že nás kartičky nezajímaly, lhali bychom si do kapsy. To víte, nahé ženské prostě zaberou vždycky (přinejmenším tedy na mužskou část populace. Jak se tahle herní mechanika ne/zalíbila hráčkám, to si nedovolíme tvrdit). Když to poláci zkombinovali s jednoduchými minihrami a dali kartičkám punc sběratelských předmětů, vznikla jim z toho zkrátka další herní složka, která hráče bavila a lákala, i kdyby to snad veřejně nikdy nepřiznali.

Jistě, ne celý svět to dokázal strávit. Asi nikoho nepřekvapí, že první verze distribuovaná v USA měla všechny kartičky zcenzurované (vždyť jde o tu samou zemi, která nedlouho poté zlynčovala Mass Effect za Liařino nahé pozadí). Paradoxně to ale zafungovalo jako naruby obrácený marketingový tah – o CD Projekt Red se začalo mluvit jako o „těch východních Evropanech, co do hry klidně sází nahý holky“, tedy něco, co se v USA nedalo vyslovit v jedné větě spolu s výrazem „politická korektnost“. A tak CD Projekt Red vlastně mimoděk založili nový pojem „východoevropských RPG“, žánru, který je tvořený takřka výhradně Zaklínačem a kterým se označují RPG s drsným „low fantasy“ světem a mimo jiné i otevřenější přístup k nahotě, sexu, rasismu a dalším pálivým tématům, než jak to bylo typické pro americkou produkci.

Jenže jedna věc je, co píší recenze a druhá, co se líbí hráčům. Sám se pamatuji, jak jsem hrál Zaklínače poprvé já. Bylo mi tehdy třináct let (takže beru zpět tu poznámku o hokejových kartičkách) a to si piště že jsem většinu času v Podhradí trávil nikoli lovením barghestů, ale trháním kytek pro vesničanky. A ať hodí kamenem, kdo na tom nebyl stejně. Vždyť zrovna včera si mi kamarád u piva stěžoval, jak ho štve, že scény z druhého Zaklínače se do inventáře neukládají tak, jako kartičky v prvním díle.

Dobové recenze tuhle featurku samozřejmě řádně zkritizovaly. Nabízí se samozřejmě otázka, který recenzent by měl dost odvahy napsat, že se mu vlastně líbí, jak mu hra strká pod nos hambaté obrázky, ale držme se od konspiračních teorií stranou. Samozřejmě chápeme, čím si kartičky vydobyly svou popularitu, ale objektivně vzato musíme uznat, že tímto směrem bychom RPG žánr vyslat nechtěli. Vždyť první Witcher Geralta (který v předloze jako žádný velký proutník vyobrazován nebyl) nechala na jedno dohrání ulovit přes dvacet (!) různých milenek, které se mu dávaly takřka za každým rohem výměnnou za pugety (asi romantičky?), šálu (huh?) nebo flák syrového masa (huh?!). Tohle vyobrazení žen jakožto postav s jedinou motivací a významem leželo herním feministkám ještě hodně dlouho v žaludku, ale co je hlavní, v kontrastu s jinak dospělým a uvěřitelným světem hry to působilo zkrátka poněkud připitoměle. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem za hru více upírek přefiknul, než… ehm, rozsekal? Marigold by jistě zblednul závistí.

Zaklínač 2 - Masivní efekt hustého lijáku

Po masivním úspěchu prvního dílu se mohli poláci pořádně rozšoupnout při tvorbě jeho pokračování. A s vyšším rozpočtem si také mohli dovolit přesnější realizaci své autorské vize. A ne, rozhodně neubrali na plynu. Mnozí z nás určitě nadskočili překvapením, když se v samotném úvodu hry mihnul Trissin odhalený klín (opravte nás, jestli se mýlíme, ale to byla myslím pro ne-erotické hry premiéra). CD Projekt Red dostál své pověsti východních Evropanů, kteří se s tím nemažou a nahoty je i ve druhém díle stále dost. Změnil se nicméně přístup, se kterým k ní vývojáři přistupovali – už (skoro) žádné absurdní scénáře a žádné kartičky. Zapátráme-li v hlubinách internetu, nalezneme jeden z dobových rozhovorů s Tomaszem Gopem, ve kterém se hlavní producent hry rozpovídal o tom, proč se jich ve druhém díle zbavili.

Jedním z důvodů byla pochopitelně kontroverze, kterou vyvolaly v prvním dílu, ale hlavně chtěli intimitu pojmout o něco filmověji. Zmínil také zdroj jejich inspirace: „Snažili jsme se čerpat hlavně ze zpětné vazby fanoušků a médií, ale také jsme se nechali inspirovat u práce jiných vývojářů. Pamatujete se na Heavy Rain? Mně se tamější erotické scéna přišla prostě… správná. Bylo to o příběhu a emocích, ne o patnáctiletém klukovi, co chce vidět odhalené bradavky.“ Stále se snažím nebrat si tu poslední větu osobně, ale jinak v tomhle Tomovi na každý pád fandíme – Heavy Rain byla v tomhle ohledu na každý pád špička. Dejme si ale ruku na srdce, Witcher 2 za ním stále zaostává o solidní koňskou délku.

To mu samozřejmě nechceme vyčítat. RPG o zabijákovi monster zkrátka nemá prostor pro tak důkladné řešení vztahů a emocí postav, jako v interaktivním filmu z hlavy Davida Cage, který de facto nebyl o ničem jiném. Naopak, musíme autorům zatleskat, protože se rozhodli posunout sérii novým – a dovolím si tvrdit, že lepším - směrem. Místo desítek náhodných žen jich tu máme pět (a sem tam nějakou tu lepou děvu), z nichž vlastně jen dvě – Triss a Ves – se dají považovat za romance, neboť alespoň částečně vyžadují dlouhodobější snahu.

Tedy, ne že by se druhý díl zbavil všech dětinských momentů. Stále tu máme trpaslíky mluvící o lesbomancii, čarodějky ležérně provádějící sado maso během konverzace a samozřejmě, že záporák musí mít sexuálního otroka. Ale všechny tyhle úlety působí spíše jako úsměvné pomrkávání a autorům se je více či méně podařilo zakomponovat do jejich světa, ne nepodobně jako to s erotikou dělá třeba Hra o Trůny.

Častokrát jsem slýchával, jak se vývojáři určitě nechali inspirovat u Bioware a jejich Mass Effectu či Dragon Age, ale to je pouze povrchní podobnost. Jistě, kanadské studio prokázalo žánru RPG obrovskou službu, pokud jde o romance. Nedá se ale říct, že by od nich CD Projekt Red opisovali. Romance v druhém Zaklínači působí oproti vzdálenému příbuznému od Bioware sice poněkud chudě, ale zároveň i méně „takticky“. Na rozdíl od vesmírných eskapád nejlascivnějšího vesmírného kapitána naší galaxie tady netrávíte veškerý čas mezi misemi strategizováním o tom, koho si odnesete na seník. Romance jsou občas součástí příběhové linie, občas vedlejších úkolů, občas někoho při ničem přistihnete a vůbec zkrátka působí víc jako součást světa, než jako herní mechanika. Zda je to plus, nebo mínus, to až si posoudí každý sám.

Zaklínač 3 – Divoký ho… ehm, ne, radši nic

A tak se dostáváme do dob současných. Těm šťastnějším z vás už třetí Zaklínač rotuje v mechanikách a těm méně šťastným tu samozřejmě nechceme vyspoilovat ani nejmenší detaily o jeho příběhu. Obecně se však dá říct, že Divoký hon pokračuje v trendu, který před ním nastolili Vrahové Králů. Lukáš, který má ve hře v době psaní tohoto článku naběháno nějakých 40 hodin, dokonce soudí, že je trojka snad ještě cudnější než druhý díl. Sem tam se mihne nějaká nestydatá čarodějka (ach Geralte, ty se prostě nepoučíš…), ale na to se musíte nadřít v rámci nějakého toho sidequestu. Inu, uvidíme, co bude říkat po návštěvě Novigradu. Jinak už tu máme jen Yennefeřinu zadničku hned v úvodní animaci a ta už stihla vyvolat menší skandál dávno před vydáním. Cožeto? Že jste o tom neslyšeli?

Samozřejmě, kolem erotiky ve třetím díle se vznášela spousta otazníků už před vydáním. Jak si v Americe jednou vybudujete pověst evropských zvrhlíků, musíte jí také dostát. (Tady by se asi slušelo poznamenat, že si z USA sice utahujeme hodně, ale věřte nám, jejich standard pro tyhle věci je tam opravdu někde úplně jinde než v Evropě.)

O tom, jak se sexem ve hrách správně zacházet, si s webem gamespot.com promluvil jeho level designer Miles Tos. Jeho recept je jednoduchý: „Nepřehnat to, nedělat ze sexu hlavní lákadlo hry. Dokud máte pro sex ve hře dobrý důvod, je to myslím bezpečné. … Děláme dospělé hry pro dospělé hráče a sex je prostě součástí dospělého života.“ Nejspíše proto se tentokrát na obálkách Playboye neobjevila Yennefer. Sice je nám tedy po zhlédnutí traileru Sword of destiny jasné, ve které scéně nebude Triss ve finální verzi oblečená, ale to je zkrátka dobré trailerové řemeslo (všimněte si, že filmové trailery podobné „vrcholové“ momenty vkládají do závěrečné půlminutky, jakkoli spoilerodní mohou někdy být). Můžeme myslím říci, že ačkoli je jeho součástí, sex rozhodně nebyl hlavním lákadlem Witcherovy PR kampaně.

Jenže skandály živ je novinář, takže když jedna z předváděček před vydáním začínala scénou, které zřejmě předcházely noční radovánky s Yennefer, byl hned oheň na střeše. Vývojáři byli osočeni z toho, že se snaží pouze levně zaujmout, a museli se pak zpětně bránit oficiálním vyjádřením, ve kterém vysvětlovali, že nešlo o nic jiného než o způsob prezentace vztahu mezi Geraltem a Yennefer. To víte, že se z toho rozumný člověk chytá za hlavu, ale jak už tu mnohokrát padlo: jiný kraj, jiný mrav a titulky se z toho dělají krásné.

O něco nedávnější pozdvižení vám dost možná ještě utkvělo v paměti. Mám samozřejmě na mysli Zaklínače a jeho slavných 16 hodin motion caputre, které byly třeba na jeho lechtivé scény. Opět nezbývá než vrtět hlavou, protože každý, kdo se alespoň rámcově orientuje v tématu, musí vědět, že z takhle krátkého procesu mohlo vzejít přinejlepším deset minut výsledného materiálu. A to možná ještě přeháníme.

Závěr

Co si ale budeme povídat, ne že by to nikdo z nás nečekal. Od druhého dílu útočí Zaklínačská série na americký trh (musí, jinak by se nikdy nemohla uživit) a přitom přirozeně naráží na určitou kulturní bariéru poněkud cudnějších poměrů v USA. A nakonec, čemu to škodí. Novináři mají o čem psát, hráči co číst, hejtři co hejtovat  a odměnou vývojářům budiž reklama zdarma, kterou podobné události mimoděk vždycky produkují. A za to, že na svých nárocích neslevili, u nás mají dva palce hore.

Dnes už se ve hrách se sexem potkáváme mnohem častěji, než před osmi lety v roce 2007. A taky mnohem názorněji. Kameraman God of War už nezabírá jen vázy na nočních stolcích, Heavy Rain vás nechá ovládat postavy přímo v akci a ve třetím Far Cry jsme se dočkali nefalšovaného POV. Jsme už zase o pár let jinde a to, co dříve bývalo tabu, se zvolna stává standardem.

Pochopitelně to jen sotva můžeme celé připisovat nějakým hambatým kartičkám v jednom polském erpégéčku. Tohle je mnohem komplexnější proces a hry nejsou nic jiného, než jednou jeho součástí. Ale tomu už se podíváme na zoubek zase někdy příště. Dnes to zakončíme poděkováním polským vývojářům nejen za to, že dali světu jednu parádní RPG trilogii, ale i za to, že nám pomohli posunout žánr zase o něco dále.

 

  
Google+ Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

DISKUZE: Láska za časů Zaklínače

Vstupte do diskuze

Doporučujeme

Zachraňte Transylvánii a na Halloween vypusťte ve World of Warships temnotu

26.10.2017 08:04 Rok se s rokem sešel a Dušičky jsou zpět. Halloweenská oslava ve World of Warships opět přichází se…

Hry Češi nejvíce hrají na počítači či notebooku, nejčastěji se věnují hrám…

11.10.2017 16:38 Česká internetová společnost příliš neholduje herním konzolím. Z aktuálního výzkumu Nielsen…

V Marz Rising se postavíte neznámé hrozbě z cizí planety

29.09.2017 14:00 V poslední době je strategických her opravdu málo. Větší studia raději sahají po jiných žánrech,…

Související:

reklama

Gamifique.cz je český herní web, který se zaměřuje na hry pro PC, PlayStation 3, PS4, Xbox 360, Xbox One, PS Vita, Wii U, 3DS, Android, iPhone a iPad. Internetový herní portál Gamifique.cz je určen všem hráčům a čtenářům se zájmem o recenze, novinky, preview, videorecenze i podcasty. Gamifique.cz také poskytuje rozsáhlou databázi her a pravidelně sleduje největší novinky na herním trhu, například série Dragon Age, World of Warcraft, Call of Duty, Battlefield, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, FIFA, Counter-Strike, Zaklínač, League of Legends, DOTA a další.